XV. ročník, číslo 5, prosinec 2014

bosonozskyzpravodaj@centrum.cz

„„Adventní setkání – i s novým panem farářem

Rozsvěcení vánočního stromku u kaple na Bosonožském náměstí se stalo již pěknou tradicí. Letošní adventní setkání však bylo nové přinejmenším v tom, že se zde po přivítání paní místostarostky Daniely Kalné, úvodním slově pana starosty Miroslava Sojky a  prvních písničkách v podání dětí z mateřské školy představil na pódiu i nový pan farář troubské farnosti. Mons. František Koutný se narodil 12. srpna 1950 v  Počátkách. Tam, v  porodnici, byl již 20.  srpna pokřtěn. Další život prožil s  rodiči a  třemi staršími sourozenci v  Mysleticích v  okrese Jihlava. Maturitou v  roce 1968 zakončil všeobecně vzdělávací školu v  Dačicích a  rozhodl se pro kněžství. Teologická studia absolvoval v Olomouci a na kněze pro brněnskou diecézi byl vysvěcen 30. června 1973 v Brně. Byl ustanoven kaplanem v Blansku, ale

po  třech měsících byl povolán k  dvouleté vojenské službě. Po jejím skončení působil na několika místech brněnské diecéze jako kaplan a v červenci roku 1984 byl ustanoven farářem v  Doubravici nad Svitavou. Zde prožil tři roky a má pěkné vzpomínky na vytváření farní rodiny i na pěkné vztahy s  těmi, kteří nežili naplno s  tímto společenstvím. V roce 1987 byl ustanoven vicerektorem jediného kněžského semináře pro české diecéze v  Litoměřicích. Když byl 14. února 1990 jmenován jeho představený, rektor semináře Vojtěch Cikrle, brněnským biskupem, připravoval v zastoupení rektora seminář na  ukončení jeho činnosti v  Litoměřicích. Dne 23. listopadu 1996 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti a  v  letech 1999 až 2002 byl rovněž duchovním rádcem českého spolku Sdružení Ackermann-Gemeinde. František Koutný byl také vicerektorem Papežské koleje Nepomucenum v Římě a farním vikářem ve Zbraslavi u  Brna. Od 1. října 2011 byl ze svých předchozích ustanovení uvolněn a  působil jako rektor kostela sv. Máří Magdaleny v  Brně až do oné první neděle adventní, kdy se představil v  Bosonohách a  potěšil nás i adventním slovem. Pan farář v něm hovořil také o světle, které nám přinášejí do našich domovů nejen čtyři svíce rozsvěcované postupně na adventních věncích,

„„Malé zamyšlení nad velkým tajemstvím Vzpomenete si, kdy jste poznali a  nebo kdy vám prozradili, že dárky nenosí na Vánoce Ježíšek? A nebo si dodnes nechcete nechat vzít to sladké kouzlo Vánoc? Před více než sto lety chtěla jedna americká holčička tomu vánočnímu tajemství také mermomocí přijít na kloub – a  to za pomoci hromadného sdělovacího prostředku. Jmenovala se Virginie O'Hanlonová a  žila v  New Yorku. Jednoho prosincového dne roku 1897 napsala deníku Sun následující čtenářský dopis: „Je mi osm let. Někteří z  mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?“ V redakci z toho nejprve zavládly rozpaky. Pak ale šéfredaktor Francis Church rozhodl, že důvěru malé čtenářky ve vševědoucnost a pravdomluvnost medií nelze zklamat. A pokládal záležitost za tak závažnou, že osmileté Virginii odpověděl osobně – a to na titulní stránce: „Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.“ A pokračoval: „Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a  věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být

krásný a  plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii – nic z toho, co život činí snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý večer vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nevidí jen tak. To nedokazuje vůbec nic. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. Je to také pravda?, zeptáš se asi. Ano, Virginie, je, a  nic na tomto světě není pravdivější a  trvalejší. Santa Claus žije, a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.“

ale i celé poselství doby adventní. Symbolické pro jeho vystoupení bylo také to, že po svém projevu zakončeném společnou modlitbou, při níž zůstali důstojně stát i ti, kteří slova Otčenáše možná moc neznají, sám osobně rozsvítil vánoční výzdobu na kapli svatého Floriana. To již za zvuků písně Ave Maria, kterou pak doplnily další adventní skladby v  podání umělců známých z  rozhlasových a  televizních pořadů. Ti také přednesli společně s vybranými bosonožskými dětmi písničku Lípa, během níž se rozsvítila i  lípa u  kaple. Finále takto nově koncipovaného adventního setkání patřilo dětem ze základní školy, panu řediteli a paním učitelkám a pochopitelně i rozsvícení vánočního stromku za zvuků dětského zpívání. A pak už se vánočními písničkami rozezpívalo celé náměstí, což mnohým po čaji s přísadou a požitím Bosonožáčka šlo obzvláště dobře.

Vladimír Koudelka Foto Igor Zehl a Martin Blahák v předvánočním týdnu na titulní stránce, ještě dlouho po smrti Francise Churche i  Virginie O'Hanlonové. Činil tak až do roku 1950, kdy zanikl. A  tehdy převzaly tuto tradici četné angloamerické i jiné noviny a časopisy po celém světě. Všechny přetiskují oba dopisy – dávnou dětskou otázku a  nadčasově moudrou, úsměvnou odpověď. Stoletá štafeta je tak předávána dalším a  dalším generacím. Nese tiché poselství naděje i do našich časů, poznamenaných chvatem, sobectvím… Však víte… A  protože i  Bosonožský zpravodaj chce být pravdivým a  důvěryhodným, i  když, pravda, světovosti asi nikdy nedocílíme, otiskujeme i my zmíněný text a přejme tomuto vánočnímu poselství – slovy dávno mrtvého amerického novináře, aby nikdy nezaniklo a zaznívalo ještě za tisíc let. Užívejme si štědrovečerní tajemství a překvapení a přejme si navzájem radost, pohodu a  lásku. Alespoň o Vánocích, když už ne po celý rok. Redakce

Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála v  prosinci 1897 – před 117 lety. Deník Sun ji uveřejňoval od té doby každým rokem znovu

5